Dynablaster - nejlepší multiplayer hra?

Jestlipak víte, která multiplayerová hra je nejlepší? Není to ani Doom, ani Quake, ani Counter-Strike, ba dokonce ani Ultima Online. Stařičká klasika Dynablaster či její pokračování Atomic Bomberman si s těmito hity v mnohém nezadají a v čisté hratelnosti, která vás nadlouho připoutá k obrazovce, je dokonce předčí.

DYNABLASTER Výrobce hry: Hudson Soft Distributor: UBI Soft Rok vydání: 1992 Systém: PC/MS-DOS Homepage

Jestlipak víte, která multiplayerová hra je nejlepší? Tipujete možná některé z MMORPG, možná Counter-Strike, možná Unreal Tournament, jste-li strategičtěji založení, možná sázíte na Starcraft, Warcraft III či Age of Empires. To všechno jsou časem a miliony spokojených hráčů dobře prověřené klasiky a nikdo (včetně mé maličkosti) si nedovolí pochybovat o jejich zábavnosti. Mým osobním tipem je ovšem titul jiný, starší a graficky o poznání horší, avšak neméně chytlavý a emoce leckdy až k destrukci klávesnice vedoucí probouzející, se sympatickým panáčkem bombotrusem v hlavní roli - Dynablaster.

Akční hra a příběh???
Narozdíl od v této rubrice již probíraného následovníka Atomic Bombermana má Dynablaster propracovaný i singleplayer mód, který není jen emulací multiplayeru jako ve druhém díle, ale jedná se o o poznání zajímavější sled misí v různých prostředích, které jsou dokonce provázeny příběhem. Asi těžko byste mi věřili, kdybych vám vyprávěl o dokonale zpracovaném intru ve filmovém stylu a la Red Alert 2 a příběhové linii prolínající se celou hrou a určující její průběh. Ano, nic takového Dynablaster skutečně nemá.

Faktem ovšem je, že zápletky, byť klišovité a nijak zvlášť propracované, se v něm dočkáme. Uvede vás do ní animace nevalné úrovně a délky, ze které vyplývá v kostce toto: zlý padouch unese vaši lásku a vy se musíte probít přes davy jeho hýkajících nohsledů až k němu, odeslat ho do věčných lovišť a zachránit tak váš vztah, potažmo celý svět. Těžko lze najít starší a otřepanější příběh, nicméně to je to poslední, co by vám na Dynablasteru mohlo vadit. Během osamělé pařby si bohatě vystačíte s tím, že je nutné v osmi prostředích a několika desítkách levelů vykosit všechno, co se hýbe (a leckdy i to, co se nehýbe).

Za devatero horami a devatero řekami…
…či spíše přesněji řečeno za osmero prostředími a čtyřiašedesáti úrovněmi… Celý singleplayer Dynablastera se dělí do osmi epizod v různých prostředích – podíváte se do lesa, do hor, do potoka s krokodýly či do útrob sídla hlavního padoucha, které má hned několik pater. Úrovně jsou poměrně malé a zabírají ze začátku jedinou obrazovku, později trochu nabobtnají, ale velikost dvou až tří nepřesáhnou. Na celou věc nahlížíte z ptačí perspektivy. Co všechno může takový pták v Dynablasteru vidět? Herní plochu, která se skládá ze čtverečků. Některé jsou prázdné a je vidět podloží – po těch můžete vy i příšery volně chodit. Jiné jsou pro změnu zablokované a jsou-li bytelné, zůstane tomu tak po celou dobu hry. Pro vás nejzajímavější jsou pofidérně držící kostky v meziprostoru – ty jsou totiž zničitelné a my si vzápětí řekneme jak.

Kde to žije, tam je Bomberman!
Samotné levely by vám k ničemu nebyly, kdyby byly prázdné a neobydlené. Nejdůležitější je pochopitelně hráčská postava Adolfa Bombermana I., takže si ji bryskně rozebereme. Sympatický maník ve skafandru je na první pohled vcelku neškodný, to ale skutečně jen na první pohled, protože byť jeho arsenál čítá jedinou zbraň, svou ničivostí si nezadá s tím, kterým disponoval mariňák z druhého Dooma. Jak už si ze všech indicií, které jsem vám v průběhu článku podal, domyslel snad i Pepíček Nováků z Dolní Lhoty, umí Bomberman pokládat a odpalovat bomby. To probíhá velmi jednoduše – pomocí k tomu určené klávesy položíte černou nálož, načež se urychleně zdekujete za první bezpečný roh. Po několika vteřinách bomba exploduje a do čtyř směrů se rozšíří ničivý plamen. Nachází-li se v jeho dosahu nezničitelná zeď či prázdné políčko, nestane se zhola nic, to už ale nepletí pro případ, že se plameny dotknou výplňového zdiva či dokonce živé bytosti. Zeď se rozpadne a vám se tak po zmizení ohně otevře cesta dále do úrovně přes doposud zablokovaný čtverec, živá bytost naprosto prozaicky zabliká, zčerná, nasadí bolestí prodchnutý výraz a zcela nepoeticky chcípne.

O co tedy jde?
Vaším cílem bude vždy několik věcí. Předně je důležité v každém levelu pozabíjet všechny nepřátele v něm se nacházející. Následně je potřeba odkrýt teleport, který se nachází skryt v jedné ze zničitelných zdí. Konečně nepovinným cílem, který je však záhodno splnit, je nalezení power-upu. V každé úrovni se nachází právě jeden, stejně jako teleport je ovšem vašim zrakům skrytý ve výplňovém zdivu. Naštěstí ho nemůžete minout, už z toho důvodu, že po vykydlení všech monster začně příslušná cihlička blikat jako o závod. Je ovšem výhodnější ji nalézt dříve, neboť se může jednat o jednorázový bonus, kupříkladu nezranitelnost nebo procházení zdí, který si do dalšího levelu nepřenesete. Hodí se ale i služby dlouhotrvajících power-upů, které vás zrychlí, zvětší dosah vašich plamenů, zvýší počet náloží, které můžete položit najednou, nebo – což je vůbec nejlepší – vám umožní ovládat dobu výbuchu (tato schopnost vám ovšem zmizí, jakmile jednou umřete).

(Ne)máme rádi zvířata
Kdo bude vaším protivníkem? Skladba nepřátel je poměrně široká a částečně se obměňuje spolu s prostředím – zatímco v prvních úrovních najdeme jako základní nepřátele pomalé a takřka bezbranné balónky, později to budou kupříkladu krokodýlové, „cibule“, „sluníčka“ či jiná havěť.

Ze začátku vám eliminace potvor nebude činit větších problémů vzhledem k jejich pomalosti a snadné předvídatelnosti, později ovšem přituhne, potměšilí fialoví „flekové“ či „brejlovci“ jsou rychlí a nepříjemní, vrcholem všeho jsou pak nechvalně proslulé chobotnice/smetáky (každý v tom vidí něco jiného :o) a upíři, kteří krom vyčůranosti a rychlosti disponují též nepříjemnou schopností procházet zdí. Kapitolu samu pro sebe pak tvoří bossové závěrečných úrovní jednotlivých prostředí. Jsou propracovaní, silní, rychlí, hbití a jejich zabíjení je pořádná makačka. Už první drak, kterému musíte postupně odstřelit všechny články, vám dá řádně pokouřit. Následují kupříkladu květiny se schopností regenerace či superodolní robotičtí nohsledové hlavního padoucha se supervýkonnými štíty, které není legrace prorazit.

Ve dvou (třech, čtyřech) se to lépe táhne
Zatím jsme dopodrobna rozebírali pouze hru pro jednoho hráče. Ne že by si to nezasloužila, protože je až překvapivě zábavná, nicméně svou hratelností se módu pro dva, tři či dokonce rovnou čtyři hráče na jednom počítači může jen těžko rovnat. Systém je geniálně jednoduchý a jednoduše geniální. Do arény o velikosti jedné obrazovky, která je náhodně generována, je vhozeno několik (2-4) bombermanů.

Každý začíná v jednom z rohů a cílem je pochopitelně probít se skrze zničitelné zdi k soupeřům a spálit je na uhel. Kdo zůstane ve hře poslední živý, získává bod, kdo pak jako první dosáhne cílového počtu bodů (1-5), vyhrává. Zatímco u singleplayeru je nalezení power-upu svátkem, ve hře více hráčů se jimi rozbitelné zídky přímo hemží, a tak má hra neustále náboj a rychlost. Kdo neokusil, nepochopí, ale Dynablaster je v multiplayeru neskutečně hratelná záležitost, která dovede spolehlivě rozpumpovat krev v žilách i toho největšího stoika.

Pokročilé technologie klonování
Dynablaster byl nejen úžasně hratelný, ale také zcela originální. A když se na herním poli objeví zcela nový a přitom funkční koncept, můžete si vsadit na to, že se objeví celá řada klonů a kopií. Z těch komerčních za zmínku stojí jen přímé pokračování v podobě Atomic Bombermana, který dovedl k dokonalosti především multiplayer, obrovské množství klonů ovšem najdeme mezi freewarovkami. Skvělé jsou například německé hry Ablaze, Boom, Boom Madness či Sommer Boom, za zmínku stojí i švédský Bomb Blast či anglický Bomberman Clone. Existuje i 3D FPS verze 3D Bomber. To je však jen malý výčet, který zdaleka nepostihuje všechny tituly, jež byly na základě stařičké Dyny vytvořeny. Myslím, že však docela postačí k tomu, abych vás přesvědčil, že Dynablastera lze považovat za zakladatele zbrusu nové škatulky uvnitř akčního žánru.

Závěrečná shrnutí. Každý je na konci článku očekává, přitom se jedná z pohledu autora o nejméně záživnou část (OK, dobře – až po perexu). Vše již bylo řečeno a je nutné to jen zopakovat v maličko zhuštěné formě několika set znaků. Protože se mi začíná hnusit aplikovat stále stejný postup, doufám, že se spokojíte se suchým konstatováním, že z výše popsaných důvodů je více než jasné, že ať si kdo chce co chce říká, Dynablaster je nesmrtelná klasika, která si místo v naší nabobtnalé rubrice (na kterou jsme také řádně pyšní) zaslouží. Howgh, domluvil jsem.

P.S.: Jak je v poslední době naším zvykem, přinášíme vám i k Dynablasteru pár lahůdek. Krom zmiňovaných freeware klonů vám nabízíme ještě galerii třiceti vlastnoručně vytípaných screenshotů, mezi zajímavými odkazy vítězí homepage Hudson Softu, za vyzkoušení stojí i tato fanouškovská (lehce abandonware - chytrému napověz...) stránka, či Bomberman-info sajta, kde najdete zajímavosti i k Atomic Bombermanovi. Pokud si snad se hrou nevíte rady, zde najdete seznam všech kódů.